Párová terapie je v našem pojetí i uvažování, nejen mocným nástojem, ale stále více poptávanou a rozšířenou formou psychoterapie. Právě tato skutečnost nás vede k přijetí větší odpovědnosti a profesionalizace v této citlivé oblasti našich partnerských životů. Právě spokojené fungování v partnerském vztahu je základem dobrého života. Přesně tak, jak o tom hovoří Robert Waldinger, který řídí Harvardskou studii rozvoje dospělých, jednu z nejdelších studií o životě dospělých, která kdy byla provedena.

  Jak jsme již uvedli dříve, jsme v souladu s poznatky našich kolegů ze zahraničí, kteří jasně deklarují, že se párová terapie stala samostatnou formou léčby, která je široce praktikována a má své vlastní odlišné metody (Lebow, Snyder, 2023). 

Polovina všech psychoterapeutů ve Spojených státech se věnuje práci s páry (Orlinsky & Ronnes tad, 2005), ačkoli pro mnohé z nich je to skličující, nebo dokonce děsivé (Psychotherapy Networker, Nov-Dec, 2011). Nabízejí služby párům i přesto, že většina z nich v ní nemá dostatečné vzdělání ani výcvik. Jak je ukázáno i výše, tak výcvik pro individuální terapii je pro práci s páry nedostatečný (Arthur C. Nielsen, 2016). Párová terapie vyžaduje vysokou míru abstraktního a koncepčního myšlení, kreativní vynalézavost a specifické párově-terapeutické vztahové dovednosti a vnímání (Carson, 2013).

Když Gurman (1978) prozkoumával rozdíly v jednotlivých dostupných přístupech párové terapie, dospěl k rozlišení čtyř základních dimenzí, které jednotlivé směry odlišují: (1) podle role minulosti a nevědomí v párové terapii, (2) podle povahy a významu současných problémů a role jejich posuzování, (3) podle zprostředkujících a konečných cílů léčby a (4) podle povahu rolí a funkcí terapeuta. Fraenkel o třicet let později (2009) po podobné analýze zdůraznil, že přístupy se liší (1) časovým rámcem (současnost, minulost nebo budoucnost), (2) vstupním bodem změny (myšlenky, emoce nebo chování) a (3) mírou direktivity. Je zarážející (i když možná ne překvapivé), že tyto klíčové aspekty rozdílů platí i nyní, o několik desetiletí později. 

V posledních dekádách se objevilo mnoho široce přijímaných principů párové terapie, které přesahují teoretickou orientaci, a také vzniklo několik široce rozšířených specifických přístupů k párové terapii  zaměřených na snížení párových potíží a zlepšení kvality vztahu. Byly vyvinuty další párové intervence  zaměřené na specifické párové problémy (např. nevěra, partnerské konflikty, partnerská agrese, nedorozumění, poruchy intimity, komunikace a napojení, hojení nedohojených zranění či aktivovaných raných bolestí, práce s odlišností) a párové intervence zaměřené na různé cílové skupiny (např. různé modality vztahů, mladí dospělí s narozenými dětmi, senioři, rozcházející se páry, duševní onemocnění apod.).

Základem kvalifikované párové terapie je soubor společných faktorů, některé shodné s individuální terapií (jako je např. terapeutické spojenectví, udržování naděje a pozornost věnovaná zpětné vazbě) a jiné čistě párově terapeutické faktory, které na obecné úrovni zahrnují udržování vztahového rámce, aktivní styl terapie, narušování dysfunkčních vztahových vzorců a podporu funkčních vzorců a určitou snahu o vytvoření vztahového terapeutického spojenectví. Moderní přístup k párové terapii se například snaží podpořit určitou formu vyjednávání mezi partnery,  formu vzájemné empatie a porozumění, angažovanost a zaměření na silné stránky vztahu, afektivní znovuzapojení pozitivního spojení, pochopení individuálních příspěvků ke společnému problému a určitou formu plnosti mysli nebo regulace afektů, aby byly interakce založené na konfliktu konstruktivnější. Mezi často sdílené strategie patří například sledování vzorců, naslouchání, svědectví, psychoedukace podporující mentalizaci, podpora změkčení, vzájemné přijetí, řešení problémů, vědomé či nevědomé obsahy a mechanismy zkreslující partnerskou komunikaci, budování vazby nebo genderové či kulturní vědomí... 

I přestože je párová terapie v některých bodech i nadále spojena s metodami individuální či rodinné terapie (Lebow, 2014), můžeme také sledovat moderní oblast párové terapie jako samostatný soubor významných přístupů, které staví na rozsáhlých výzkumech zaměřených na dynamiku a vývoj intimních vztahů nabízejících značné množství empirických důkazů podporujících účinnost a efektivitu jejích metod. Což opět ukazuje na to, že účinná intervence u párů vyžaduje vlastní soubor teorií, přístupů, pojmů a metod... (Snyder, 2023)