Od obecných rad k jedinečnosti napojení
Historie párové terapie
Historie, která probouzí vděk, pokoru a respekt...
Photo © Filmové studio Barrandov
Historie párové terapie je velmi silně svázána s manželským poradenstvím, které se začalo ve světě v různých státech Evropy a Ameriky objevovat ve 30. - 40. letech 20. století. Začátky byly spíše neinstitucionalizované, neorganizované a hodně spojené s určitými skupinami manželů, kterým byla pomoc nabízena. První civilní známou institucí, která proklamovala ochotu poskytnout psychologické poradenství daného typu, byla zřejmě Antropometrická laboratoř otevřená v Londýně roku 1884 F. Galtonem. Na jeho pracovišti bylo zřejmě možno dostat rady týkající se volby partnera, dědičnosti, ale i výchovy dětí. Příklad následoval v USA v roce 1896 L. Witmer otevřením Poradenské kliniky při Pensylvánské univerzitě.
Zřejmě vůbec první poradna v ČR tohoto typu vznikla v druhé polovině třicátých let v Praze. Měla název Poradna pro manželské rozkoly. Zakladatelem byl sociolog O. Machotka. Z několika málo dochovaných záznamů o klientele se zdá, že jeho základním přístupem ke klientům bylo racionální vysvětlení toho, co je a co naopak není v manželství správné. V roce 1944 byla poradna přejmenována na Rodinnou poradnu. V polovině padesátých let došlo k další organizační změně. Staronová Poradna pro neshody v rodině začala opět fungovat samostatně, jednou týdně a byla dotována městským oddělením zdravotní výchovy. Manželské poradenství ve zdravotnictví se v šedesátých letech rozvíjelo v podstatě náhodně díky jednotlivcům, kteří o ně měli zájem (Fanta, 1980).
Velmi obsáhlý a přesvědčivý popis historie párové terapie bychom mohli najít třeba u Brodericka a Schradera (1981, 1991), kteří sledují dějiny manželského poradenství a manželské terapie s hlavním důrazem na vývoj profesionalizace těchto terapeutických směrů. My se spíše zaměříme na koncepční historii oboru párové terapie, která zdůrazňuje především nové trendy v teorii, praxi a výzkumy, které se této praxe týkají. Takto ucelený historický exkurz najdete v práci Gurmana a Fraenkela (2002), kteří vývoj párové terapie rozdělili do čtyř fází. Tyto fáze, vizuálně znázorněné na časové ose na obrázku (viz. níže), odkazují na koncepčně odlišná časová období ve vývoji oboru. Tyto fáze samozřejmě nejsou diskrétní, tj. nezačínají ani nekončí doslova v jednotlivých letech. Toto fázové znázornění slouží jako organizační heuristika pro zkoumání vývojových koncepčních a klinických trendů oboru párové terapie. Navíc tato fázová analýza odráží dominantní, nikoli však výlučné, směry a vlivy působící v každém časovém období.
Pro praktické účely je rozumné považovat párovou terapii za terapii zahrnující přítomnost obou partnerů ve vztahu. Ačkoli existuje diskuse (např. Gurman & Kniskern, 1986; Gurman, Kniskern, & Pinsof, 1986; Wells & Gianetti, 1986a,b) o tom, zda je individuální léčba párových problémů stejně užitečná jako léčba párová, ale to by bylo na jinou diskuzi. Pojďme se podívat na ony čtyři vývojové fáze.
Fáze I. - Ateoretická fáze (1930 až 1963)
Fáze II. - Psychoanalytické experimenty (1931 až 1966)
Fáze III. - Rodinná terapie zahrnuje jiné přístupy (1963 až 1985)
Fáze IV. - Zlepšování, rozšíření, diverzifikace a integrace (1986 do současnosti)
Čtyři základní historické proměny v párově-terapeutickém poli
- Přešli jsme od ignorování jednotlivce, abychom viděli systém, k opětovnému vnímání jednotlivce jako existujícího v komplexním systému.
- Duševní poruchy jsou považovány za jedinečné problémy uložené v jednotlivcích, a zatímco někdy jsou výsledkem systémové dysfunkce, častěji systémová dysfunkce zhoršuje individuální problémy.
- Kupodivu nejužitečnější teorie byly ty, které vyrostly z individuálních teorií, spíše než ty, které vyrostly pouze ze systémového myšlení.
- Zatímco kdysi byla vztahová terapie považována za podmnožinu rodinné práce, dnes je sama o sobě živou a aktivní oblastí.