Fáze I. - Ateoretická fáze (1930 až 1963)
 

Začátkem 30. let postupně otevírány různé manželské poradny a kliniky, které byly orientovány na služby a vzdělávání a obecně pracovaly s jednotlivci a diskutovaly o jejich potížích v souladu s tradičními očekáváními genderové role. A teoretické manželské poradenství, které se skládalo z pragmatické kombinace  psychoedukace a poskytování rad.  Nejblíže k teorii bylo to, co bylo vypůjčeno od psychoanalytiků. Problémy mezi manželi byly vnímány jako vzájemně se propojující neuróza. Každý z manželů měl v sobě neurotický konflikt, který projektoval na druhého partnera; druhý z manželů to přijal, protože to odpovídalo jejich vlastní neuróze. Člověk s potřebou ovládat se tedy spojil s někým, kdo závisel na druhých. Člověk, který byl přehnaně racionální a nebyl schopen zvládat emoce, se spojil s člověkem, který byl přehnaně emocionální a neschopný být racionální.

V roce 1931 vyšel první článek o manželské terapii. Teorie byla marginalizována, protože nikdo ve skutečnosti nepojímal manželskou terapii nějak více než individuální analýzu dvou lidí, kteří byli shodou  okolností spolu oddáni.

Fáze II. - Psychoanalytické experimenty (1931 až 1966)
 

Druhá fáze, která začala ve 30. letech 20. století, stavěla na rozšíření tehdy převládající formy terapie, psychoanalytické psychoterapie, o práci s páry. Terapeuti jsou považováni za lidi, kteří vytvářejí pravdu z překrucovaného vnímání partnerů, spíše než, že by pomáhali vytvářet pravdy partnerům samotným. Jeden nebo druhý partner se musí mýlit a pomoci jim to pochopit, to byl smysl terapie.

Většina práce byla provedena v individuálních sezeních, ale někteří terapeuti experimentovali se společnými sezeními. Práci však stále brali jako individuální terapii a jeden z partnerů prostě při každém sezení chvíli pozoroval analýzu druhého partnera.

Zpočátku byli v této terapii partneři obvykle navštěvováni odděleně stejným terapeutem v rámci tzv. souběžné terapie, ale nakonec se tento přístup přehoupl do počátků konjugované terapie, při níž se sezení účastnili oba manželé. Michaelson (1963) nicméně odhaduje, že ve 40. letech 20. století zažilo konjugovanou terapii pouze 5 % párů; do poloviny 60. let 20. století se tento počet zvýšil pouze na 15 % párů. Někteří začali zlehčovat roli terapeuta a poprvé se zaměřili na pomoc manželům, aby byli navzájem „terapeutičtí“. Rodinná terapie upoutala veškerou pozornost terapeutů a techniky manželské terapie nebyly inovativní, ani zvlášť účinné.

Fáze III. - Rodinná terapie zahrnuje jiné přístupy (1963 až 1985)

Třetí fáze byla nastartována vlivem revoluce v rodinné
terapii v 60. a 70. letech 20. století, kdy se objevily významné modely terapie založené na teorii
systémů. Subvarianty takových základních rodinných systémových terapií, jako jsou zážitková,
strategická, psychoanalytická a behaviorální terapie, se postupně zaměřily na pár a párovou terapii
(Gurman & Kniskern, 1981). Tyto terapie téměř vždy vnímaly partnery společně.

Rodinná terapie převažuje nad párovou terapií, i když většina slavných rodinných terapeutů většinou pracovala i s páry. Jackson vytvořil pojmy jako quid pro quo, homeostáza a dvojitá vazba pro párovou terapii a začal zkoumat, jak se systémové procesy odehrávají právě mezi partnery.

Satirová navrhla pojmenování rolí, které členové hráli (ukojitel, agitátor, distraktor...), podporovala sebeúctu a aktualizaci v párech (a v rodinách) a viděla terapeuta spíše jako pečujícího učitele, který může pomoci páru pokračovat v terapii.

Bowen začal pracovat na vícegeneračním přístupu k rodinné terapii a do své praxe zahrnul i párovou práci. Zaměřil se na diferenciaci (od rodiny, ale i od sebe navzájem v páru), triangulaci (v rámci rodiny, ale i když pár hledal ostatní, aby se zapojili do jejich konfliktů) a projekční procesy. Terapeut byl kouč na snížení úzkosti, který jim ukázal, jak v klidu porozumět a přijmout vzájemné úzkosti a strachy. 
Haley se zaměřil na moc a kontrolu (Madanes se zaměřil na lásku a spojení) jako klíč k pochopení toho, proč lidé dělají to, co dělají ve složitých systémech. Vyhýbal se zaměření na vhled, emocionální katarzi a vědomé mocenské hry. Místo toho viděl systém jako více a důležitější než součet částí (nebo lidí, kteří systém tvoří).

Fáze IV. - Zlepšování, rozšíření, diverzifikace a integrace (1986 do současnosti)

Ve své současné fázi se párová terapie stala vyspělou disciplínou, která zahrnuje širokou škálu odlišných terapií, dobře zavedený základní soubor teoretických pojetí, silnější důkazní základnu jak v účinnosti terapií, tak v jejím zakotvení ve vznikajícím souboru vztahových věd, a rozšířený koncepční rámec, který zahrnuje feminismus a multikulturalismus a promlouvá tak k širší rozmanitosti párů. Do této éry patří také rozkvět četných integrativních metod a rozvoj párové terapie jako formátu pro léčbu problémů jednotlivých partnerů. 

V roce 1986 byla vydána kniha Gurmana a Kniskerna shrnující dosavadní výzkum v oblasti párové  terapie. Terapeutům to umožnilo začít zhušťovat, testovat, upřesňovat, znovu testovat to, co jsme věděli o párech a zdravých vztazích. Vyvinuly se nové teorie, jako je integrativní behaviorální párová terapie, emocionálně  zaměřená terapie a terapie zaměřená na řešení, a všechny získaly dobrou empirickou podporu. Párová terapie se používala k léčbě deprese, úzkosti a alkoholismu, a to buď při práci s párem, nebo při práci s párem jako kritickou součást individuální léčby na speciálních klinikách. Úsilí bylo zaměřeno na prevenci problémů párů s programy jako PREP. To znamenalo posun od chápání dysfunkčních párů jako partnerství nezdravých lidí k jejich chápání jako možná zdravých lidí v extrémním stresu prostřednictvím kritických přechodných bodů v životě. Feminismus, multikulturalismus a postmodernismus ovlivnily i tento obor a často nám jako oboru ukázaly, že nejsme tak komplexní, velkorysí a bez předsudků, jak jsme si mysleli. Eklektická integrace, krátká terapie a léčba sexu se vyvinuly jako jakési dílčí specializace a byly začleněny do větších teorií.