Na konci 20. století to bylo v partnerské oblasti celkem jednoduché. Ten, kdo pracoval s páry, byl buď manželský poradce (těch bylo více), nebo párový terapeut (těch moc nebylo). Kdo měl jakékoliv psychoterapeutické vzdělání, tak byl prostě psychoterarapeut, a ten, kdo ho neměl a snažil se vzdělávat, např. v rámci Asociace manželských a rodinných poradců, se mohl stát manželským poradcem. 

Z mnoha manželských poradců se postupně stali psychoterapeuti. A ti na poradce koukali s určitou skepsí a považovali poradenské intervence často za povrchní, situační, symptomatické, edukativní a mocensky nerovnovážné. Což bylo určitě mnohokrát nezasloužené. Poradci totiž odváděli ohromné množství práce po celé republice a v celém spektru partnerských témat. A k tomu manželské poradenství mělo velmi silnou pozici, historii a podporu.

Jak jsme se snažili ukázat v záložce o Historii párové terapie, tak 90. léta přinesla mnoho výrazných proměn.   

Rozvoj v poradensko-psychoterapeutické oblasti mohl, po třiceti letech zpoždění, konečně vyrazit výrazně vpřed. Zatímco vztahové poradenství do určité míry zaspalo, tak na půdě psychoterapie se začaly dít neuvěřitelné věci. Vznikaly nové psychoterapeutické instituty, otevíraly se nové zajímavé psychoterapeutické výcviky, přicházely úplně nové psychoterapeutické přístupy, přijížděli sem učitelé a zahraniční kapacity a začalo se pracovat i jinak než jen povídáním v křesílkách. Začátkem 21. století se psychoterapie postupně mnohem více profesionalizovala. Počet hodin ve výcvicích narůstal, etika se stala důležitým tématem, supervize nutností, celoživotní vzdělávání důležitým ukazatelem flexibility a odpovědnosti terapeuta vůči sobě i vůči klientům. Z pacientů se začali stávat klienti, experti na téma se měnili v experty na proces či techniku. Postupně se také více vyjevovaly i odlišné okruhy zaměření, začalo více vystupovat oddělení individuální, skupinové, rodinné, párové a dětské psychoterapie. To vše je stále v procesu a vývoji. Profesionálové v oboru se začali sdružovat v odborných organizacích, kde se domluvili na společných definicích, pravidlech, podmínkách i hranicicích.

 

Vedle poradenství a psychoterapie se postupně začala rozrůstat i skupina lidí, která se věnovala oblasti koučinku primárně určené na seberozvoj a podporu v pracovním, resp. manažerském prostředí. Ale to se během dalších let začalo výrazně rozšiřovat.

 

 Dnes jsme se dostali do takové "podivné" situace, že pro nezasvěcené to může "z venku" vypadat, že všichni mohou a dělají všechno. Kouči pracují s hlubokými traumaty a psychoterapeuti pracují se seberozvojem, poradci dělají terapii a na druhou stranu plní média a knihy moudrými obecnými radami ze 70. let minulého století. A aby toho nebylo málo, tak se do toho všeho otevírá "alternativní" a "ezo" scéna. To raději komentovat nebudeme vůbec, ale v celém poli různých vlivů to prostě přítomné je, a tak je důležité před tím nestrkat hlavu do písku. 

 

Celé se to vyvíjí a bude i nadále vyvíjet. Pro nezasvěcené to může působit dost zmatečně. A je jasné, že pro běžného smrtelníka, který akutně potřebuje najít pomoc, může být těžké se v tom vyznat. Natož pak ještě vědět, kdo co skutečně může dělat? A jakou k tomu má mít potřebnou odbornou kvalifikaci? Proto se většina odborných společností snaží toto definovat a nějakým komunikačním kanálem zprostředkovávat veřejnosti. 

 

 Záměrně zde uvádíme tento důležitý kontext, protože chceme, aby bylo patrné, kde se aktuálně nacházíme. A nyní zpět k párové terapii... V posledních třiceti letech do ČR zavítala zajímavá světová jména párové terapie,  jako např. Daniel Wile, manželé Resnickovi, John Bonmen či Ernst Knijff. Nicméně pestrost přístupů v párové terapii zůstala u nás stále omezena pouze na psychoanalytický, systémový či gestalt formát. Bohužel i přes skvělou a trpělivou práci našich zkušených kolegů, kterou odvádí ve svých výcvicích nových párových terapeutů, se vnímání potřebnosti specializovaného vzdělání pro výkon kvalifikované párové terapie příliš neposouvá.

 

Tento náš dojem opíráme o dvě základní skutečnosti, se kterými se setkáváme a které nelze přehlížet:

1. V návaznosti na naše dlouhodobější úsilí medializovat náročnost párové terapie a z toho plynoucí odpovědnou potřebu uceleného nadstavbového vzdělávání sledujeme dokonce i mezi mnohými psychoterapeuty značnou nevoli, a stále dost rozšířený, možná až převažující názor, že párovou terapii může dělat každý, kdo má nějaký základní psychoterapeutický výcvik a chuť s páry pracovat.

2. Zatím sledujeme, že dokonce i obě největší psychoterapeutické společnosti u nás ve svých adresářích psychoterapeutů mají nemalý počet kolegů, u nichž je uvedeno, že nabízejí párovou terapii, aniž by k tomu měli kvalifikované vzdělávání. Tento trend najdeme i v mnohým psychoterapeutických centrech či dalších platformách nabízejících párovou terapii. Stačí do jakéhokoli vyhledavače zadat, že hledáte párovou terapii, a budete překvapeni, kdo všechno dnes párovou terapii nabízí bez navazující kvalifikace. 

 

S tímto historicky tradičním postojem nesouhlasíme a není nám lhostejný. Párovou terapii pokládáme za samostatnou formou léčby a jsme zastánci párové terapie jako specializace v psychoterapii. Z našich zkušeností z výcviku párových terapeutů, kde jsou samí zkušení kolegové psychoterapeuté se základním výcvikem i letitou praxí s klienty, se nám potvrzuje, že pro výkon kvalitní párové terapie je základní výcvik pro individuální psychoterapii nedostatečný.

Poslední dva roky se setkáváme s velkou nevolí a odporem, když přicházíme s myšlenkou specializace, resp. párové terapie jako nadstavbové psychotererapeutické kvalifikace. A tak se v tom šťouráme. Snažíme se vést dialog mimo tradičně nastavené stávající hranice. Otevíráme diskuze. A taky dost dostáváme přes prsty. Na druhou stranu jsme rádi, že stále více kolegů se k nám přidává a sdílí s námi cestu vedoucí ke specializaci párové terapie a stále více klinetů poptává párové terapeuty, kteří mají toto specilizované vzdělání. Pouhé vzdělání není garancí, ale projít dva výcviky a dále pokračovat s nadšením a chutí určitě mnohé znamená jak pro párové terapeuty, tak pro jejich klienty.

 

Covidové období výrazně zvýšilo nejen poptávku po párové terapii a počet nově vyrostlých (často samozvaně) párových terapeutů, ale také výrazně zvýšilo počet nespokojených klientů, kteří se na nás obracejí s nelibostí po "intervencích", které jejich vztahu či partnerům spíše ublížily. A o to větší práce nás v této oblasti čeká.

 

 I přes to, že vývoj párové terapie je u nás stále zatím v plenkách, i přes to, že u nás panuje nečitelný zmatek, kdo co může kompetentně dělat, tak je to vzrušující období v historii párové terapie, u kterého chceme být a na kterém se chceme tvořivě podílet.